Osada „ VESELÁ BÍDA“

vendelin opatrnyV Geriatrickém centru v Týništi n. Orlicí vychází občasník, do kterého přispívají sami obyvatelé „domu důchodců". Jedním z nich je i Zdeněk Horák, který v souvislosti s květnovými dny vzpomíná na velkou výstavu v červnu 2009, kterou uspořádaly pracovnice Městské knihovny – výstavu o význačném týnišťském rodákovi Vendelínu Opatrném. Kdo to byl? To mnozí, zvláště mladí lidé již nevědí.

Vendelín Opatrný se narodil 10. března 1908. Vyučil se hrnčířem v dílně svého strýce františka Opatrného, později pracoval jako truhlář v dílně svého švagra Josefa Maška. Své mládí prožíval v době, kdy v Čechách nastával čas trampingu a chataření. A bylo tomu tak i u nás v našem kraji, v povodí Orlice. Většinou mladí lidé, milovníci přírody, si stavěli své chaty na kraji lesa v blízkosti řeky Orlice, až vznikaly trampské osady. U Malšovic vznikla osada s hezkým pojmenováním „Osada vycházejícího slunce" a ty chaty se táhnou proti proudu Orlice, dál kolem Bělče, Štěnkova až na nám týnišťákům dobře známé, Suté břehy.
I u nás v Týništi byla skupina mladých lidí a ti si vystavěli malou chatu v zalesněné stráni nad Divokou Orlicí mezi Světlou a Chotiví. Byl od ní krásný výhled dolů na Divokou Orlici a luka, táhnoucí se k Lípě a dál na zalesněný hřeben Křiviny až na panorama Orlických hor. A tu svoji malou chatu nazvali „Osada Veselá bída". Snad proto, že byli mladí a jejich rodiče, většinou dělníci i tu bídu poznali.
Tenkrát bylo zvykem, že každá trampská osada, podle vzoru zálesáků Divokého západu si volila svého šerifa. Tak se mladý Venda stal šerifem osady „Veselá bída"
Hrnčírně u Opatrných, kde Venda pracoval, se již tenkrát říkalo „Parlament". Všichni v rodině i zaměstnanci hrnčírny byli pokrokového smýšlení, vedly se tam politické debaty a ty samozřejmě ovlivnily názory mladého Vendy, který je pak přenášel na členy osady. Tak žili, snad v klidu a pohodě až do července r. 1936, kdy ve Španělsku vypukla občanská válka. Proti tehdejší pokrokové vládě Španělské republiky povstali pučisté - fašisté v čele s generálem Frankem. Ozbrojeným povstáním, za vydatné pomoci nacistického Německa a fašistické Itálie chtěli znovu nastolit vládu feudálního klerikálního panstva. A to vše za tichého souhlasu Anglie a Francie / tzv. politika nevměšování/.
Vláda Španělské republiky požádala antifašisty z celého světa o pomoc a tak tisíce a tisíce dobrovolníků z různých zemí přijelo bránit demokracii ve Španělsku. Tak vznikly slavné španělské interbrigády, složené z bojovníků mnoha národů. Mezi nimi byli i čtyři členové osady z Týniště Vendelín Opatrný, Josef Bartoš, Jan Pelikán a Josef Balada. K nim se přidal další týnišťák Oldřich Urban.
Z Československa vstoupilo do mezinárodních brigád 3000 antifašistů. Polovina jich padla v boji ve Španělsku nebo na frontách II. světové války. Jejich heslem bylo: „U Madridu se bojuje za Prahu. A tuto pravdu potvrdil tragický fakt, že Madrid – sídlo pokrokové vlády Španělské republiky – byl obsazen fašistickými jednotkami 15. března 1939, tedy ve stejný den, kdy do Prahy vstoupila nacistická německá armáda.
Fašisté byli krutými vládci. Po svém vítězství nad obránci Španělské republiky bylo 200 000 vojáků a obránců zastřeleno nebo umučeno bez soudu.
A osud Týnišťských interbrigadistů? Josef Balada se vrátil za rok jako první. Oldřich Urban po devíti letech jako příslušník Československé západní obrněné brigády, na hrudi několik vyznamenání za statečnost v boji. Jan Pelikán, v důsledku bojových útrap onemocněl tuberkulózou, odjel sanitní lodí do Sovětského svazu, kde své nemoci podlehl. Josef Bartoš se po strastiplné cestě vrátil domů do Týniště. Ale domů je relativní pojem. Byl štvancem, pronásledovaný gestapem. Nakonec se ukrýval na chatě „Veselá bída" a tam ho gestapáci chytili. Chatu rozbili. Josef Bartoš byl zavražděn v koncentračním táboře v Osvětimi.
Vendelín Opatrný se také vrátil domů, ale zakrátko zmizel a dobře věděl proč. I jeho by čekal osud Josefa Bartoše. Podařilo se mu dostat do Sovětského svazu a tam jako jeden z prvních v Buzuluku vstoupil do Československé vojenské jednotky pod vedením plukovníka Svobody.
Svoji první bojovou cestu proti fašistům začal na podzim r. 1936 ve Španělsku. Domů se vrátil jako poručík Mezinárodní brigády, vyznamenaný 6 řády Španělské republiky. Svoji druhou bojovou cestu začal bojem u Sokolova, přes Kyjev, Bílou Cerkev do Karpat. Osvobození Československa se Vendelín již nedožil. Padl v Karpatech na hranicích své vlasti 31. října 1944. Bylo mu 36 let.
Životní cesta Vendelína Opatrného je velice poutavě a pravdivě popsána v knize, kterou napsali Milan Medřický a Jiří Pekárek. Kniha se jmenuje „Vendelín Opatrný" a vydalo ji nakladatelství Kruh v Hradci Králové v roce 1983.
Po válce se předváleční členové osady začali opět scházet a hned na první schůzce rozhodli, že již žádného šerifa volit nebudou, že Vendelín zůstane jejich šerifem dále, zůstane jim vzorem jako statečný člověk a dobrý kamarád. A rozhodli se, že si postaví chatu jinou, která tam ve stráni dodnes stojí.
V chatě byla velká fotografie Vendelína v uniformě interbrigád a v čele místnosti byl nápis „Neztrácej hlavu v trampotách zlých, píseň si zachovej, humor a smích": Toto heslo jsme považovali za vzkaz a odkaz Vendelína nám, mladým. A my, nová generace osadníků jsme při stavbě nové chaty nejen pomáhali, ale přišli také s nápadem, postavit na místě, kde stála původní chata osady, kterou gestapáci zničili, pomníček. Hned v roce 1947 jsme mezi sebou vybrali přes 5.000 Kč. Práce byla zadána kamenickému mistrovi v Kuklenách, který si nechal zaplatit jen materiál- žulu. Odbornou kamenickou práci udělal zadarmo. Tenkrát říkal, že oni za osvobození své vlasti dali své životy a on na jejich počestná svoji práci. Žulový pomníček tam na stráni nad šumící Divokou Orlicí stojí dodnes a je na něm vytesáno: V boji proti fašismu dali svůj život – Vendelín Opatrný, Jan Pelikán, Josef Bartoš, Josef Lucký, Josef Šrám, Josef Fiala, Václav Tojnar – vám, kteří jste padli za nás, na věčnou paměť osada Veselá bída.
Pomníček tam stojí, a pokud ho lidská zloba a ubohost nezničí, bude tam stát mnoho staletí.
Občané Týniště nad Orlicí na svého statečného rodáka Vendelína Opatrného nezapomněli. Je po něm pojmenovaná ulice, ve které bydlel a na hrnčírně je umístěna pamětní deska.
Přibližně v roce 1964 byl v našem městě armádní generál Ludvík Svoboda. Ve zcela zaplněném sále velice hezky, poutavě vyprávěl o boji proti fašistům. Tehdy v sále, ještě před zahájením mu byla představena paní Antonie Opatrná, maminka Vendelína. Generál Svoboda se paní Opatrné uklonil, políbil ji na obě tváře a chvilku s ní přátelsky hovořil. A když potom začal své vyprávění, řekl, že ho v Týništi čekalo veliké, milé překvapení, že je pro něho veliká čest, že se setkal s matkou tak čestného a statečného člověka, jeho bojového druha Vendelína Opatrného, na kterého se dobře pamatuje již z Buzuluku a ze Sokolova. Nelze zapomenout, když se armádní generál, hrdina Sovětského svazu, dvojnásobný hrdina Československa a budoucí president republiky v úctě sklonil před matkou Vendelína Opatrného.
Ale jsou i jiní lidé. A těmito jinými lidmi byla po listopadovém převratu v roce 1989 z chodby naší základní školy odstraněna jak pamětní deska věnovaná našemu národnímu hrdinovi kapitánu Vendelínu Opatrnému tak i jeho velice zdařilá busta. Proč? Komu překážela? Aby snad žáci neměli svůj vzor? Nebo proto, že Vendelín byl komunista? Těch „proč" bych mohl vyslovit ještě mnoho. Jisté je, že pamětní deska byla odstraněna lidskou malostí, hloupostí a snad i nenávistí.
V Týništi jsou však stále i lidé, kteří každý rok v květnových dnech jezdí k pomníčku ukrytému ve stráni nad Divokou Orlicí a tam položí kytičku-jako vzpomínku a důkaz úcty k padlým bojovníkům proti fašismu.
Tehdy na výstavě v sále městské knihovny jsem chodil v tichém zamyšlení, prohlížel si zbraně, kterými se tenkrát bojovalo, samopal, kulomet, fotografie a další dokumenty, dopisy Vendelína, které poslal své mamince a sestře ze Španělska, jeho podobiznu, řády a vyznamenání, které dostal za hrdinství v boji proti fašismu, medaile Za statečnost, Československý válečný kříž, sovětský Řád Rudé hvězdy a vlastenecké války, československý Řád Bílého lva a nakonec Zlatá hvězda hrdiny Československa...
Už ani nevím, jestli jsem pracovnicím knihovny poděkoval za to, že uspořádali tak záslužnou výstavu, ale opravdu jsem jim za ni vděčný.

Zdeněk Horák
Týniště nad Orlicí
Zobrazeno 2556 x
Go to top