Není mlčení zločin

NATOPřemýšlím, jaký spánek mají dnes naši politici. Myslím, že spánek spravedlivých to nebude. Ti méně otrlí z nich zřejmě usínají až pozdě v noci. Pod vlivem alkoholu a prášků padají do nevědomí jako do studny. A ráno, jako roboti, jdou poslušně zpět na své značky.
 
Z toho, co mnozí říkají v bdělém stavu, před televizními kamerami, mám pocit, že žijí v jiném světě než my. Že jim kdosi podstrčil jiný glóbus, o kterém tak vtipně mluvívá pan prezident Zeman. Tenhle nový glóbus se ale točí proti času a vrací nás o sto let zpátky. Je distribuován z vojenských skladů a je na něm vyznačena mapa k rozpoutání velkého válečného konfliktu. Ukrajina je vyšrafovaná jako vojenské nástupiště.
My prý žijeme v demokratickém státě, veškerá moc prý vychází z lidu. Ale kdo se nás, lidí, ptal, jestli chceme, aby naše republika byla členem agresivního paktu NATO? Rozhodli o tom bez nás! Jako bychom byli morčata! A teď nás svou skvělou technikou pozorují. Jak snášíme ten život v kotcích? Jsme už dost krotcí, poslušní a tvární? Už nás strach nahnal do houfu? Už jsme smířeni s tím, že obrana našeho »útulného« života v kleci je tím jediným, co nám můžou chovatelé slíbit?
Přitom ani toto nedokážou splnit. Protože i oni jsou morčata. Ve svých elitních kotcích mají jen větší misky než my. Zato ten neřád, který vylučují, páchne mnohem víc.
Omlouvám se za tento nevábný příměr. Ale už není čas zacpávat si nos navoněnými kapesníčky. Naopak. My si musíme uvědomit, jak páchne jejich zbabělost a čím zavání jejich zrada. Někteří z našich vědoucích a statečných předků to ve své době dokázali se sarkastickým humorem předvádět i na jevišti. Za všechny chci připomenout Voskovce a Wericha, kteří zpívali své geniální protiválečné songy do poslední vteřiny, než je mrazivý vichr strachu o život odvál do Ameriky. Tehdy byly, milé děti, Spojené státy takovou archou Noemovou ... Doba se ovšem mění, surovin na planetě ubývá, zato lidi se nám přemnožili. Proto ten připravený nový glóbus. Tam prý už to bude lepší a prostornější. Bez nás.
Proč takhle mluvím? Abych ten pocit bezmoci ještě posílila? Ne! Já nejsem fatalista a odmítám kapitulaci. My v téhle chvíli už nesmíme se svým strachem smlouvat, uspávat jej a vytěsňovat. Nesmíme se jím ale ani nechat zmrazit. Musíme své obavy definovat a dát jim slovo. Pustit je k mikrofonu. Až se náš společné obavy přetaví do odporu k těm, kteří je vyvolali, přestaneme být bezmocná morčata.
Nemluvím o hněvu, který zapaluje domy, auta nebo policisty. Nebude to hněv, který zabíjí, ale společný odpor, který zabíjení zakazuje. Jaká slova bude křičet tento náš velký společný odpor do uší našich podměrečných politiků? V této chvíli mě napadají tato: »Přestaňte lhát naším jménem! Nedali jsme vám pravomoc zatáhnout Českou republiku do útočné války!« Zřejmě to ale budou důraznější slova, protože hněv se málokdy vyjadřuje spisovně.
Teď můžete skepticky namítnout, že verbální požadavky, i kdyby je křičely miliony lidí ve všech městech a obcích naší země, ještě nejsou činem. Na to mám jedinou odpověď: Ano, slova ještě nejsou čin. Ale co je v této chvíli mlčení? Není to zločin?
Chcete svým mlčením stát na straně zločinu? Já ne!

Lenka PROCHÁZKOVÁ
(Vystoupení na demonstraci Ne třetí světové válce, ne cizím vojskům v ČR!, Praha-Ovocný trh 29. května 2014)
Zobrazeno 1676 x
Nahoru