Nešlo tomu předejít?

(K případu Ondráček)

otaznikUdálosti posledních dní, zejména organizovaný nátlak a útoky na Zdeňka Ondráčka včetně výhrůžky lynčem vedoucí nakonec k jeho nedělní rezignaci na funkci předsedy komise pro kontrolu GIBS, mnou otřásly. Rezignaci jsem logicky očekávala – šikovně rozpoutaná mediální kampaň s „dojemným“ apelem na symboliku pendreků proti studentům v listopadu 1989, následné demonstrace masy především mladých lidí a podepisované petice (to, co bylo vidět) a hlavně přímé fyzické ohrožení jeho rodiny (o čemž oficiální média samozřejmě mlčí) nemohly mít jiný výsledek. Stejně jako jsem krátce předtím očekávala tu silnou reakci a rozpoutanou hysterii po jeho zvolení.

Co jsem ještě před tím už méně od vedení KSČM a poslaneckého klubu očekávala, bylo setrvávání na nominaci Zdeňka Ondráčka i ve třetím kole. Jakkoli chápu postavení mladého příslušníka pohotovostního pluku, kterého pošlou proti davu, od něhož těžko ta hrstka nezkušených a vyděšených mladíků s pendrekama mohla očekávat jen klidný nenásilný protest (ta facka a plivance od nějaké dívky asi nebyly jediné), nemohu si odpustit jednu poznámku. Možná se mnou nebude spousta komunistů souhlasit, ale myslím, že tvrdošíjné setrvávání na této nominaci jen proto, že tato funkce byla klubu KSČM slíbena a že poslanec Ondráček měl příslušnou kvalifikaci, i přes ty sílící protesty, nebylo správné a už vůbec ne předvídavé. Zcela jsme prohráli co do umění strategie a taktiky, ačkoliv v tomto ohledu má strana velké historické zkušenosti. Piráty v poslanecké sněmovně nevidím ráda, ale na jejich návrh, nechť Ondráček zůstane prostě členem komise, protože národ v jeho nominaci na funkci předsedy vidí velmi silnou symboliku, bylo podle mého názoru potřeba kývnout a ustoupit. Celá šaráda s jeho volbou, kdy „demokraté“ zcela záměrně nechali nakonec projít jeho kandidaturu, aby mohli vyprovokovat poslední „útok na bránu“ a podat návrh na jeho odvolání, přece musela být průhledná. Dali jsme jim zbraně do ruky, nepřímo potvrdili výkřiky o tom, jak se znovu „dereme k moci“ (ačkoliv voličskou podporu ztrácíme) a jak „zvedáme hlavu“. Přitom jsme mohli těm, kteří měli z celého vývoje kauzy škodolibou radost, jak jim nahráváme na smeč, mohli vzít včas vítr z plachet. Výsledek by byl stejný – přišli bychom o místo předsedy jedné komise. Ale situace se nemusela tak nebezpečně vyhrotit a nevystavili bychom člověka takovému fašizujícímu nátlaku.

Ani já nepovažuji stranu ANO a pana Babiše za příliš důvěryhodné – jeho pozdní lítost a sypání si hlavy popelem za původní podporu Ondráčkovi kandidatury, obrat o 180 stupňů jsou tak okatě účelové. Samozřejmě ani nechci polemizovat o tom, že v celém případu šlo ve skutečnosti o vhodnou záminku, jak zaútočit na Babiše a stranu ANO pro jeho „paktování s komunisty“. Ale bohužel – většinu lidí takové souvislosti netrápí. A v hlavách mladých lidí, kteří už mají povětšinou dost vymyté mozky z masové propagandy, která ovlivňuje už druhou generaci i ve školách, zůstane jen jedno: „postavili jsme hráz proti pronikání komunistů k moci“. A mám obavu, že celá kauza nám ani nepomůže zvýšit voličskou základnu. Co se stalo, nedá se odestát. Neměli bychom si ale i my vzít ponaučení z celého smutného případu? Nemohli jsme tomu předejít? Doufám, že budu správně pochopená – nechci schovávat hlavu do písku, nemusíme se za své přesvědčení stydět a hlavu můžeme držet zpříma. Jen bychom měli některé kroky více promýšlet a učit se umění předvídavosti, rozlišovat, kdy a kde je dobré zůstat zásadoví a kdy a v čem je třeba i ustoupit. Snad už máme dost zkušeností s tím, čeho jsou „demokrati“ schopní. Bylo to pro nás opravdu tak principiální, stála celá ta věc za to, abychom dávali „hlavu na špalek“?

/vek/
Zobrazeno 1629 x
Go to top