I když hodnotili film spíše pozitivně, viděli v něm jen typický americký film o americkém snu, o tom, jak díky nezlomné vůli člověk dokáže dosáhnout svého cíle, ale kritizovali laciné „dojákové" efekty a „potoky medu". Myslím, že to je ale hodně povrchní hodnocení.

Já to vidím trochu jinak. V tom množství braku, současných hloupých až myšlenkově prázdných amerických komedií konečně zase jeden pěkný a hodnotný film. Navíc sociálně laděný. Zaujalo mně, že americký režisér Joe Johnston dokázal vybrat jako podnět pro snažení mladého Homera Hickama vypuštění sovětského sputniku do vesmíru, - na počátku filmu tato zpráva vzruší obyvatele hornického městečka ve východní Virginii, a ti pak nadšeně a zvědavě pozorují na noční obloze světélkující družici. Ani slovo o nějakém nepřátelství Ameriky a Sovětského svazu, o nějakém soutěžení dvou systémů, o „zlých" komunistech; epizoda, kdy neřízená raketa mladého tvůrce vlétne na pozemek těžařské společnosti, horníci se krčí a schovávají a jeden z nich pak prohlásí „Já už myslel, že nás napadli Rusáci." působí opravdu jen úsměvně.

Kromě základní myšlenky o tvrdohlavosti mladého člověka při cestě za svým cílem, za svým snem, na které ho zpočátku doprovází plno neúspěchů, odpor otce, nedostatek odborných informací, potřebného materiálu a peněz, obvinění ze zapálení lesa..., ale který se přesto nevzdává, je ve filmu výborně ukázána i podstata kapitalistického systému, jen honba za ziskem, život obyčejných lidí, úděsná úroveň bezpečnosti práce v americkém dole na uhlí padesátých let, trestuhodný nezájem společnosti o zdraví a osudy hornických rodin. Když otec při důlním neštěstí a záchraně kolegů utrpí vážné zranění, sděluje matka Homerovi, že otec potřebuje ještě léčení v jiné nemocnici, ale že to jeho zaměstnavatel nezaplatí. Má strach, co s nimi bude dál, dům a vybavení patří také těžařské společnosti, nemají obživu. Mladý Homer musí na čas odejít ze školy a jít do nenáviděného dolu, odkud předtím čas od času viděl po důlních neštěstích vynášet mrtvé. Je jeho velkým štěstím, že se otec brzy postavil na nohy, a Homer se mohl vrátit do školy a dále pracovat na svých raketách. Bůhví, jak by to s jeho snem dopadlo, kdyby otec zemřel. Docela silně na mne zapůsobila i ta část filmu, ve které hochy neprávem obvinili, že jejich raketa zapálila les, a aniž jim cokoliv dokázali, ačkoliv šlo o nezletilé, vedli je ze školy v želízkách. Inu, dost působivá ukázka západní „demokracie". Policie místo toho, aby příčinu požáru vyšetřovala, našla viníky poté, co si prostě přečetla oslavný článek o úspěšném vypálení rakety partou chlapců. Chlapci se museli sami očistit z nařčení a pomocí vědeckých výpočtů dokázat svou nevinu.

Byla jsem překvapená, jak silný je sociální aspekt v tomto americkém filmu, natočeném v roce 1999. Po zvuku sirény se seběhly celé rodiny k vratům dolu v zoufalém očekávání, koho tentokrát postihl zával. Mladí lidé v tomto regionu mají po skončení školy jen jedinou šanci – jít fárat do dolu, pokud ovšem nejsou sportovní jedničky, aby jim nějaká vysoká škola nabídla stipendium, když ji budou reprezentovat v jejich sportovním oddílu. Celé městečko je závislé na příjmech z práce v dolu, ale po vyčerpání hlavních ložisek ho majitelé po letech stejně zavřou, jak zaznělo v závěrečných titulcích (film už neříká nic o dalších osudech tam pracujících lidí a jejich rodin).
Myslím, že i v názvu filmu je silná symbolika. Pravý čas na promítnutí tohoto snímku. V naší společnosti roste odpor proti současné asociální vládě, která nedokáže přijít s žádným prorůstovým opatřením a která i přes drastické škrty ve výdajích nedokáže zastavit růst zadlužování republiky. Přitom pravice stupňuje útoky proti levicovým silám, nejen proti komunistům. A stále lidem do hlavy jejich propaganda z médií, které ovládá mj. německý kapitál, vtlouká představy o komunistických zločinech a neustále šikovně podsouvá myšlenku, že demokracie rovná se kapitalismus a že s kapitalismem tu máme žít „na věčné časy".

Ale stále více lidí si uvědomuje, že sen o spravedlivé sociálně orientované společnosti není utopií a že kapitalismus založený jen na teorii „vše vyřeší neviditelná ruka trhu", není s to poradit si s narůstajícími ekonomickými a dalšími celospolečenskými problémy. Maminka Homera má také sen – ráda by se podívala někam k moři, proto si maluje na zeď pláž s palmami. Ale nemá šanci svůj sen zrealizovat. Rodina na to nemá. Nezbývá jí, než celý život žít v onom hornickém městečku, pečovat o rodinu a žít ve strachu, že muž přijde o práci či o zdraví. A podívejme se okolo sebe, kolik lidí má dnes u nás možnost odjet na dovolenou nejen k moři, ale prostě i někam v naší zemi? Jak naopak roste počet těch, kteří dnes zápasí s takovými běžnými každodenními úkoly, jako je uživit rodinu, zaplatit všechny účty za vodu, elektřinu, topení, udržet děti na školách, zaplatit léky, nemocnici, vyšetření!

Požadují a doufají ve změnu, proto volí levici, dokonce i komunisty. Ne proto, aby se vrátily poměry předlistopadové socialistické republiky, ne proto, že se nám stýská po vládě jedné strany nebo po tom, jak byly zakazovány a stahovány z pultů písničky těch interpretů, kteří emigrovali, ne proto, aby byly zakazovány knihy Milana Kundery a dalších, kteří chtěli větší volnost tvůrčího projevu. A už vůbec ne pro návrat k padesátým létům, kdy po stalinském vzoru byly fanaticky hledáni a pronásledováni „nepřátelé" socialismu (Mimochodem i Amerika zažila své období pronásledování třídního nepřítele – z druhého pólu, totiž prokomunistických živlů a špiónů v období padesátých let, na základě demagogické propagandy senátora McCarthyho).

Ale to pro ten sen ..... pro sen o lepším životě, kdy se člověk cítí opravdu svobodně, protože se nemusí každodenně strachovat o to, co přinese zítřek. Dramatik Václav Havel nám sliboval prosperující společnost bez nezaměstnaných a bez sociálních otřesů a ty, kteří právě takové důsledky znovuzavedení kapitalismu u nás předpovídali, označoval za provokatéry. Ptám se – kdo měl pravdu? Kde dnes jsme, kde jsou jeho ujištění? Kde jsou jeho rádoby filosofické vize o tom, že tu nebude ani socialismus ani kapitalismus, ale prostě vysoce humánní spravedlivá společnost?
Já stále věřím, že se takové vysoce humánní spravedlivé společnosti dočkám, a také jsem stále více a více přesvědčená, že si občané na cestě k tomu budou muset vybrat jednu z obou forem, kapitalismus nebo socialismus. Svého času nám tvrdili, že socialismus je nereformovatelný. Já si ale naopak myslím totéž o kapitalismu. Tvrdá realita kolem nás mě v tom stále více utvrzuje.

VK