TO PRO TEN SEN...

klapkaZamyšlení nad americkým filmem Říjnové nebe...

Česká televize mně před časem zase jednou potěšila. Naplánováno jsem měla vaření, úklid, žehlení, ale jako hospodyňka jsem zklamala. Upoutal mně film na ČT1, a dokonce jsem si udělala pohodlí v křesle a nedokázala se odpoutat. Oběd byl hodně opožděný.
Večer jsem hledala nějaké informace o filmu na internetu a přečetla pár komentářů, zřejmě většinou od mladých lidí.

I když hodnotili film spíše pozitivně, viděli v něm jen typický americký film o americkém snu, o tom, jak díky nezlomné vůli člověk dokáže dosáhnout svého cíle, ale kritizovali laciné „dojákové" efekty a „potoky medu". Myslím, že to je ale hodně povrchní hodnocení.

Já to vidím trochu jinak. V tom množství braku, současných hloupých až myšlenkově prázdných amerických komedií konečně zase jeden pěkný a hodnotný film. Navíc sociálně laděný. Zaujalo mně, že americký režisér Joe Johnston dokázal vybrat jako podnět pro snažení mladého Homera Hickama vypuštění sovětského sputniku do vesmíru, - na počátku filmu tato zpráva vzruší obyvatele hornického městečka ve východní Virginii, a ti pak nadšeně a zvědavě pozorují na noční obloze světélkující družici. Ani slovo o nějakém nepřátelství Ameriky a Sovětského svazu, o nějakém soutěžení dvou systémů, o „zlých" komunistech; epizoda, kdy neřízená raketa mladého tvůrce vlétne na pozemek těžařské společnosti, horníci se krčí a schovávají a jeden z nich pak prohlásí „Já už myslel, že nás napadli Rusáci." působí opravdu jen úsměvně.

Kromě základní myšlenky o tvrdohlavosti mladého člověka při cestě za svým cílem, za svým snem, na které ho zpočátku doprovází plno neúspěchů, odpor otce, nedostatek odborných informací, potřebného materiálu a peněz, obvinění ze zapálení lesa..., ale který se přesto nevzdává, je ve filmu výborně ukázána i podstata kapitalistického systému, jen honba za ziskem, život obyčejných lidí, úděsná úroveň bezpečnosti práce v americkém dole na uhlí padesátých let, trestuhodný nezájem společnosti o zdraví a osudy hornických rodin. Když otec při důlním neštěstí a záchraně kolegů utrpí vážné zranění, sděluje matka Homerovi, že otec potřebuje ještě léčení v jiné nemocnici, ale že to jeho zaměstnavatel nezaplatí. Má strach, co s nimi bude dál, dům a vybavení patří také těžařské společnosti, nemají obživu. Mladý Homer musí na čas odejít ze školy a jít do nenáviděného dolu, odkud předtím čas od času viděl po důlních neštěstích vynášet mrtvé. Je jeho velkým štěstím, že se otec brzy postavil na nohy, a Homer se mohl vrátit do školy a dále pracovat na svých raketách. Bůhví, jak by to s jeho snem dopadlo, kdyby otec zemřel. Docela silně na mne zapůsobila i ta část filmu, ve které hochy neprávem obvinili, že jejich raketa zapálila les, a aniž jim cokoliv dokázali, ačkoliv šlo o nezletilé, vedli je ze školy v želízkách. Inu, dost působivá ukázka západní „demokracie". Policie místo toho, aby příčinu požáru vyšetřovala, našla viníky poté, co si prostě přečetla oslavný článek o úspěšném vypálení rakety partou chlapců. Chlapci se museli sami očistit z nařčení a pomocí vědeckých výpočtů dokázat svou nevinu.

Byla jsem překvapená, jak silný je sociální aspekt v tomto americkém filmu, natočeném v roce 1999. Po zvuku sirény se seběhly celé rodiny k vratům dolu v zoufalém očekávání, koho tentokrát postihl zával. Mladí lidé v tomto regionu mají po skončení školy jen jedinou šanci – jít fárat do dolu, pokud ovšem nejsou sportovní jedničky, aby jim nějaká vysoká škola nabídla stipendium, když ji budou reprezentovat v jejich sportovním oddílu. Celé městečko je závislé na příjmech z práce v dolu, ale po vyčerpání hlavních ložisek ho majitelé po letech stejně zavřou, jak zaznělo v závěrečných titulcích (film už neříká nic o dalších osudech tam pracujících lidí a jejich rodin).
Myslím, že i v názvu filmu je silná symbolika. Pravý čas na promítnutí tohoto snímku. V naší společnosti roste odpor proti současné asociální vládě, která nedokáže přijít s žádným prorůstovým opatřením a která i přes drastické škrty ve výdajích nedokáže zastavit růst zadlužování republiky. Přitom pravice stupňuje útoky proti levicovým silám, nejen proti komunistům. A stále lidem do hlavy jejich propaganda z médií, které ovládá mj. německý kapitál, vtlouká představy o komunistických zločinech a neustále šikovně podsouvá myšlenku, že demokracie rovná se kapitalismus a že s kapitalismem tu máme žít „na věčné časy".

Ale stále více lidí si uvědomuje, že sen o spravedlivé sociálně orientované společnosti není utopií a že kapitalismus založený jen na teorii „vše vyřeší neviditelná ruka trhu", není s to poradit si s narůstajícími ekonomickými a dalšími celospolečenskými problémy. Maminka Homera má také sen – ráda by se podívala někam k moři, proto si maluje na zeď pláž s palmami. Ale nemá šanci svůj sen zrealizovat. Rodina na to nemá. Nezbývá jí, než celý život žít v onom hornickém městečku, pečovat o rodinu a žít ve strachu, že muž přijde o práci či o zdraví. A podívejme se okolo sebe, kolik lidí má dnes u nás možnost odjet na dovolenou nejen k moři, ale prostě i někam v naší zemi? Jak naopak roste počet těch, kteří dnes zápasí s takovými běžnými každodenními úkoly, jako je uživit rodinu, zaplatit všechny účty za vodu, elektřinu, topení, udržet děti na školách, zaplatit léky, nemocnici, vyšetření!

Požadují a doufají ve změnu, proto volí levici, dokonce i komunisty. Ne proto, aby se vrátily poměry předlistopadové socialistické republiky, ne proto, že se nám stýská po vládě jedné strany nebo po tom, jak byly zakazovány a stahovány z pultů písničky těch interpretů, kteří emigrovali, ne proto, aby byly zakazovány knihy Milana Kundery a dalších, kteří chtěli větší volnost tvůrčího projevu. A už vůbec ne pro návrat k padesátým létům, kdy po stalinském vzoru byly fanaticky hledáni a pronásledováni „nepřátelé" socialismu (Mimochodem i Amerika zažila své období pronásledování třídního nepřítele – z druhého pólu, totiž prokomunistických živlů a špiónů v období padesátých let, na základě demagogické propagandy senátora McCarthyho).

Ale to pro ten sen ..... pro sen o lepším životě, kdy se člověk cítí opravdu svobodně, protože se nemusí každodenně strachovat o to, co přinese zítřek. Dramatik Václav Havel nám sliboval prosperující společnost bez nezaměstnaných a bez sociálních otřesů a ty, kteří právě takové důsledky znovuzavedení kapitalismu u nás předpovídali, označoval za provokatéry. Ptám se – kdo měl pravdu? Kde dnes jsme, kde jsou jeho ujištění? Kde jsou jeho rádoby filosofické vize o tom, že tu nebude ani socialismus ani kapitalismus, ale prostě vysoce humánní spravedlivá společnost?
Já stále věřím, že se takové vysoce humánní spravedlivé společnosti dočkám, a také jsem stále více a více přesvědčená, že si občané na cestě k tomu budou muset vybrat jednu z obou forem, kapitalismus nebo socialismus. Svého času nám tvrdili, že socialismus je nereformovatelný. Já si ale naopak myslím totéž o kapitalismu. Tvrdá realita kolem nás mě v tom stále více utvrzuje.

VK

Zobrazeno 2454 x
Go to top