(K případu Ondráček)

Události posledních dní, zejména organizovaný nátlak a útoky na Zdeňka Ondráčka včetně výhrůžky lynčem vedoucí nakonec k jeho nedělní rezignaci na funkci předsedy komise pro kontrolu GIBS, mnou otřásly. Rezignaci jsem logicky očekávala – šikovně rozpoutaná mediální kampaň s „dojemným“ apelem na symboliku pendreků proti studentům v listopadu 1989, následné demonstrace masy především mladých lidí a podepisované petice (to, co bylo vidět) a hlavně přímé fyzické ohrožení jeho rodiny (o čemž oficiální média samozřejmě mlčí) nemohly mít jiný výsledek. Stejně jako jsem krátce předtím očekávala tu silnou reakci a rozpoutanou hysterii po jeho zvolení.

Dnešní šílenství přepisování dějin nepomine ani letošní osmičkový rok.
A hned začne únorem 1948, který je popisován jako puč.

Po sečtení hlasů druhého kola prezidentských voleb ihned začala diskuse, proč Zeman porazil Drahoše. Zemanův tábor samozřejmě slavil. Pokud se někdo domníval, že tábor Drahoše bude hledal zejména příčiny porážky, hluboce se mýlil. Všichni jeho obdivovatelé se pustili do hledání něčeho, čím by přes porážku vyzvedli zásluhy svého favorita.

Po neférovém boji medií a pražské kavárny proti presidentu Zemanovi, kdy vše dělal špatně, byl znovu zvolen prezidentem. Přes dlouhodobé a neustále osočování a hanění za to či ono, mu dala většina voličů svůj hlas. Zvítězil zdravý rozum obyčejných lidí nad manipulátory a zapšklými kavárenskými diskutéry.